Christina Bell. Potkali jsme se na Havaji. Drobná padesátnice s jiskrou v oku, blonďatými vlasy a německým přízvukem. Na Havaj se odstěhovala ze svého rodného Německa potom, co ji přišlo příliš spořádané a nesvobodné.

Byla to zajímavá paní. To hlavní, čím mě ale úplně dostala byla její malá modrá Honda - na americké (i havajské) poměty nezvykle malé auto. Vlastně to nebylo auto, ale to, co měla v kufru. Představte si, že tam měla celý svůj majetek! Ne, že by byla chudák - všechno to měla docela promyšlený. Alespoň to říkala.

Její majetek se sestával ze dvou tašek. V první měla všechno, co potřebovala v případě rozhodnutí, že opouští ostrov - letadla fungují na Havaji tak nějak jako u nás vlaky - rozhodnete se a letíte. V druhé tašce potom všechno, co potřebovala na pláž a surf (ten si pronajímala).

Neměli jsme příliš příležitostí se opravdu poznat, ale přišla mi neuvěřitelně svobodná. Je fakt, že její děti už vyrostly a žily si svůj život. Buď jak buď jsem jí nikdy neslyšel říkt věty zcela běžné v našich zeměpisných šířkách: “To nemůžu. Musím do práce. Mám hypotéku. Mám moc práce. To je těžký protože. Mám toho fakt hodně.”

Připoměla mi, že každá věc, kterou si  koupím, má ambici mě k sobě připoutat. Začnu ji považovat za svůj majetek, a začnu se o ní bát: “Co když mi ji někdo ukradne, co když se to rozbije.” A Čím víc strachu, tím míň života...

Christině to, zdá se, došlo. Opustila své latifundie v severním Německu, pořídila si malý, jetý auto a dvě tašky. Nic víc. Nic míň. A byla šťastná. Musím říct, že v Čechám jsem nepotkal mnoho padesátníků s její jiskrou v oku!

P.S.: A Christina není jediná. Možná jste už slyšeli o “100 things challenge”?

P.S.2: Komentujte na Facebooku.