Miluju zahradničení. Hrabání se v zemi mě prostě tak zvláštně naplňuje. Vychovaly mě totiž babičky, obě vášnivé zahradnice a já tak do osmnácti let trávil mraky času mezi rostlinama. Pak jsem si dal na pár let pauzu. Chvíli jsem honil papíry a zkoušel žít městský život. Docela mě to bavilo. Ale jak šel čas, začaly mi některé věci chybět. Jedna z nich byla právě péče o rostlinky. A tak jsem se po letech pustil opět do zahrádkaření. A podle motta “odříkaného největší kousek” jsem si dal hned tři zahrady najednou. U svých, u Petřiných rodičů a u nás doma na balkoně. Potom, co jsme se přestěhovali do Křenice, jsem balkon vyměnil za regulérní záhonky. Letos je to už čtvrtá sezóna, co znovu-zahradničím. A musím říct, že rostliny jsou vážně škola. Mimo jiné i proto už dlouho přemýšlím, jak moc máme my lidé s rostlinami společného. Zejména co se týče vztahů. A právě o tom se chci dnes zmínit.

Zahrádkařím tak, jak mě naučily moje babičky nebo podle toho, co jsem vyčetl z knih. Ve své podstatě zpočátku vždy zryju záhonky. U některých rostlin sáhnu po koňském hnoji od sousedů. Když přijde čas rostlinky zaseju či zasadím a začnu o ně různě pečovat - podle toho co která zrovna potřebuje - zalévám, okopávám, pleju, sbírám slimáky, housenky, mandelinky..., jednotím a protrhávám. Docela dřina. Naplňující, zábavná, ale dřina. Spousta lidí se mi diví.

Už je to pár let, co jsem se doslechl o tzv. “permakultuře”. Ještě jsem to nezvládl prozkoumat natož otestovat, ale jedná se v podstatě o to, že se rostlinky zasadí vedle sebe a nechají se žít tak, aby si přirozeně pomáhaly růst. Já třeba letos zkusil dát mrkev společně s pórkem (vzájemně si odpuzují škůdce) a ubyla mi práce. Prostě čím víc člověk rozumí tomu, jak ve své podstatě funguje příroda, tím snáž může využít jejich přirozených principů. Ušetří si lopotu s oráním, plením a hlavně dnes populárním chemo-stříkáním vším možným.

Došlo mi ale hlavně (a proto o tom dnes píšu), že s mezilidskými vztahy to funguje naprosto stejně. Můžeme bydlet stejně jako já zahradničím - bez využití přirozených principů. V tom případě je třeba o vtahy (jako o ty rostlinky) aktivně pečovat a ať se člověk snaží, jak se snaží je to dřina. V našem moderním světě bydlí většina z nás právě tímto způsobem. Každý ve svém bytě či domě. A protože tento způsob postrádá jakoukoli přirozenost, tak je třeba vyvíjet značnou sílu, abychom si udrželi potřebnou blízkost. A tak voláme, píšeme, domlouváme společné akce a schůzky, jezdíme na návštěvy. Když toho náhodou máme moc, nějakou chvíli nezavoláme a mnohé vztahy chladnou podle principu “sejde z očí, sejde z mysli”. Jakmile se přestanu starat o zahrádku, sežerou ji slimáci, zaroste kopřivama nebo vyschne. Přestanu se starat o kamarády a známé a netrvá to dlouho a žádné nemám. Jak na zahradě, tak v mezilidských vztazích nevyužívám přirozených sil, které tu práci udělají za mě. Nevím, jak vám. Mně se v životě stalo už obojí. Opakovaně. Přestal jsem pečovat o zahrádku a ta se změnila v pustinu. Přestal jsem se věnovat blízkým lidem až tak, že v mnoha případech blízkost natrvalo vymizela.

A to je hlavní důvod proč jsem se před lety tak nadchl do cohousingu. Hlavní důvod proč existuje tento projekt - vize. Zahrada mě naučila, že sestěhovat se s blízkými, podobně naladěnými lidmi je totiž mimořádně moudrý tah jehož smyslem je využít přirozené síly, které většinu práce udělají za nás. A já tak získám moře času na lidi a činnosti, které mě baví. Čím víc se mi na zahradě podaří využít permakulturních principů, tím míň se třeba stresuju, když odjíždím na prázdniny nebo i na dlouhý víkend, protože vím, že zahrada nepotřebuje mojí pomoc. Že se o sebe postará nejlíp sama. Čím víc se mi podaří do svého života vnést permakulturní (v tomto případě cohousingové) principy, tím míň se budu stresovat, že už jsem kamarádovi dlouho nezavolal, že jsme se třeba půl roku neviděli, a že mi v podstatě všichni ti moji lidi chybí. Ale tím, co toho mám (pečuju o dvě děti a mám mraky pracovních projektů a zálib) to prostě často nestíhám. Velkou motivací je pro mě i “permakulturní” péče o děti a staré lidi. Vždy mě totiž stresuje, když je naše Valérka sama doma, nudí se a já už nevím, čím ji zabavit. Stejně tak mě skličuje představa pečovat o své rodiče na dálku nebo je nedejbůh svěřit oblíbenému domovu důchodců.

Dochází mi prostě, že k zahradě i ke vztahům jsem zatím přistupoval relativně hloupě. Jak řekla vloni moje kamarádka Blanka (když viděla naše záhonky)... “To se musíš hrozně nadřít!” Jezdit za rodiči tři hodiny, za kamarádem dvě hodiny s nutností předtím šermovat diářem a hledat volnou skulinu na návštěvu je faaakt dřina. Která navíc ani nenese ovoce, které by mi chutnalo. A proto jsem se před dvěma lety definitivně rozhodl, že už nechci žít tím naším “hloupým” moderním stylem, kdy jsme každý zavřený ve svém bytě/domě/na své zahrádce. A že chci do života svého a svých blízkých vnést co možná nejvíc permakulturních prvků. Že chci žít permakulturní život.

Podělte se o názory na Facebooku.