Fascinuje mě číst si statistiky o spokojenosti nebo jenom tak lidem okolo sebe pokládat jednoduchou otázku: “Jak se máš?”. Nevím, jakou zkušenost máte vy. Já většinou po povinném “dobře” slyším o všech těch potížích a problémech, až zůstává rozum stát. Fakt je, že ať se kouknete do USA, Japonska nebo do dalších bohatých zemí, nespokojenost a její sestry (deprese, rozvodovost, problémy spánku nebo sebevraždy) se šíří jako mor. Přestože si na tom řada expertů dělá jméno, nepřijde mi to ale zase taková věda.

Snad to moc nezjednoduším, když za viníka označím jeden základní lidský instinkt. Je jím porovnávání se s ostatními. Máme za sebou totiž miliony let evoluce a porovnávání se s lepšími bylo vždy základem pro přežití. Jestliže ten “lepší” (= dříve ten, který dokázal přežít) pračlověk vzal například při útoku predátora do zaječích, bylo jistější moc nepřemýšlet a utéct taky. Prostě následovat druhé máme více než v genech.

Tématem dneška už není přežití. Už není nutné utíkat před predátory a bojovat o život. Ti úspěšnější, se kterými se porovnáváme nejsou tedy ti, kteří přežili, ale ti, kteří vystoupali na společenském žebříku do vyšších příček - tj. ti, kteří zbohatli a získali moc.

V porovnání s minulostí se v naší části světa máme doslova jako prasata v žitě. Dětská úmrtnost prakticky neexistuje, nehladovíme, máme většinou kde bydlet a osmdesátka není žádný věk. Od roku 1989 jsme nezřízeně zbohatli. Zbohatli jsme téměř všichni, ale někteří zbohatli pořádně. Rozdíl mezi nejúspěšnějšími a tzv. “obyčejnými” lidmi je ale obrovský. Alespoň v podání médií, které na nás non-stop chrlí různé žebříčky úspěšnosti, bohatství a jiných parametrů úspěchu. A pak už jen stačí, aby se naše geny postaraly o to, že výsledná spokojenost je menší než před rokem 1989, kdy (s výjimkou několika málo papalášů) měli všichni stejné prd. Je nutné, abych k tomu říkal víc?

Na dokreslení dovolte jedna zkušenost ze dvou zemí - z nespokojeného Česka a z relativně šťastné Guinei-Bissau.

První je z pražské “Budějárny”. Je to zhruba rok, co jsme šli s jednou cohousingovou známou ze schůzky na metro. Při přecházení Buďejovické ulice jsme si ale všimli chlápka, který ležel pod jedním ze zaparkovaných aut. Nejdřív to vypadalo jakoby ho opravoval. Ale protože bylo okolo desáté večer a tudíž totální tma, přišlo nám to dost nepravděpodobné. Rozhodli jsme se ho jít “zkontrolovat”. No jasně! Pod autem ležel padesátník celý v krvi, který žvatlal cosi o tom, že se strašně omlouvá za to co proved. Zkoušeli jsme se ho vyptat, jestli bydlí někde za rohem, že by si pro něj někdo z rodiny zašel, ale po patnácti, dvaceti minutách jsme to vzdali. Pán byl na mol. Je prý rozvedený, s dcerou se nemusí, syn je daleko, ale stejně ho nemá rád. A s přítelkyní se prý právě rozešli. Jako z blbýho filmu. A tak jsme se rozhodli vytočit 112-ku - to číslo máme většina z nás před-nastavený v telefonu. Vstřícná paní na lince v několika sekundách zjistila, co potřebovala a oznámila nám, že do patnácti minut tam máme sanitku. Za dvanáct minut přilétl obrovský blikající mercedes s nápisem ambulance. Z něho vyskočili dva urostlí sympaťáci v mundůru pražské záchranné služby. Pozdravili a poděkovali nám. Pánovi potom položili dvě tři otázky, po kterých ho naložili do sanity a odjeli rychleji než přijeli.

Zkušenost druhá. Z kraje roku 2008 jsem se po deseti letech vydal do západní Afriky. Tahle část světa se za tu dobu neuvěřitelně proměnila nebo to byl alespoň můj dojem. Nikdy předtím jsem si tam nevšiml tolika plastových odpadků, které na početných skládkách takřka non-stop hořely. Stejně jako i v jiných částech světa, se tu auta rozmnožila jako kobylky. Na rozdíl od Evropy jsou ta západoafrická ovšem tak z “osmé ruky”. Jakoby většina evropských vraků směřovala právě sem. Splodiny, které takové auto chrlí, tomu samozřejmě odpovídají. Navíc bylo období sucha a prach tak jemný, že běžná videokamera přestává po zhruba deseti minutách fungovat, je prostě všude a ani mokrý kapesník vám nepomůže nabrat dech. A jako by to nestačilo, všechna obydlí mají ohniště na pevná paliva, kde se spálí, co se spálit dá. Zpravidla dřevo, ale i různé odpadky. Prostě všechno, co hoří. A tak ten smog z ohňů, prach z cest, výpary z motorů a dým z hořících odpadků vytvářejí (alepsoň pro Evropana) nedýchatelný koktejl hnusu. Není tedy možná divu, že kromě podezření na malárii jsem po několika dnech pobytu v Kayes na východě Mali dostal i zánět dutin. Kromě antimalarik jsem tak začal polykat i antibiotika. Po asi deseti dnech léčby jsem měl pocit, že je mi spíš hůř než líp. Právě jsme byli v Bissau, hlavním městě anarchistického státního útvaru s názvem “Guinea-Bissau”. Bizarní město, kde v zásadě nefunguje elektřina nebo kde není rozvod vody. Kde převrat střídá převrat. Dojet sem ze senegalského Zuginchoru znamenalo překonat (a bohužel většinou uplatit) zhruba třicet polovojenských kontrol. Bůhví co to bylo za típky, většinou neměli ani uniformu, za to pořádný kvér. A nakonec jsme se ubytovali nadohled nedávno rozstříleného prezidetského paláce.

Prostě anarchie, která je ve světě známá dvěma věcma - svými převraty a také tím, že patří ke světovým centrům obchodu s drogama. Kromě obchodníků s drogama, zbraněma a lidma sem jezdí pouze lidi z OSN a jednou za uherský rok nějaký zbloudilý turista jako my.

A hlavně, není tu ani nemocnice (do které bych se odvážil zajít).

A právě jako na potvoru v Bissau jsem ji začal potřebovat. Hlava se mi mohla rozkočit (hlavní příznak tohohle zánětu). Ani nevím jak jsem v tomhle bohem zapomenutém místě našel internet café (s obrovským agregátem na elektřinu před vchodem), abych o té chorobě zkusil zjistit, co se zjistit dá. Jak už to tak bývá, tak jsem se spíš vyděsil.

Na štěstí, po pár probdělých nocích, kdy už jsem začal plánovat evakuaci to začalo ustupovat, až se to nakonec ztratilo úplně.

Já si ovšem nemůžu tyhle své dvě zkušenosti položit vedle sebe. Pakliže jste v Praze, do patnácti minut máte špičkovou světovou péči. Pakliže jste někde mimo město a jste na tom fakt blbě, není výjimkou, že vás nabere helikoptéra. V Bissau není sanitka a záchranná služba nevlastní helikoptéru. Nemělo by to smysl, protože by pacienty neměli kam přivést.

A tak si říkám, že nám ty naše geny zase jednou zavařily. A že být si jich vědom může znamenat možnost tuhle naši neřest (??) líp řídit. A proč o tom píšu na blogu o bydlení? Protože si myslím, že při budování společného domova bude porovnávání patřit mezi největší překážky společného úspěchu. Co myslíte vy?

Podělte se o názory na Facebooku.