Je jaro, já se vrtám v zahrádce, pozoruju všechny ty rostlinky a dochází mi, jak moc mají společného s námi lidmi. Je to teprve chvíli, co skončil ten letošní ledový květen a já tak mohl vytáhnout a přesadit všechny ty přerostlé sazenice, které se už nemohly dočkat sluníčka. Protože je to tady v Křenici moje teprve druhá zahrádkářská sezóna, nevím ještě přesně jaké rostlině se daří v které části zahrady a co přesně potřebuje. O to zajímavější je sledovat, jak jednoduše se jednotlivým druhům daří zakořeňovat a růst.

Pozoruji, že rostliny potřebují tu správnou půdu, klima, míru slunce a vody, ochranu před škůdci a také blízkost rostlin, s kterými se navzájem podporují. Všiml jsem si, že pokud nevím, co který druh potřebuje a jak vhodné je prostředí, do kterého je vysazuji, naděje na přežití a úspěšný růst je problematická. Už druhým rokem jsem takhle netrefil třeba ředkvičky nebo kedlubny. Letos se mi nedaří se saláty, okurkami a cuketami. Všiml jsem si, že rostliny třeba i zakoření, ale potom tak nějak živoří. V případě kedluben třeba i vytvoří jakous takous bulvu, ale jako celek je to bída a utrpení.

Přijde mi, že s námi lidmi je to stejné. Abychom mohli spokojeně žít a růst, také je nutné ve správném prostředí zakořenit. Potřebujeme někam patřit a cítit, že jsme třeba. Potřebujeme vztahy, pevné a silné kořeny, které nás udrží v zemi, když přijde bouřka. Stejně jako rostliny i u nás platí, že někdo potřebuje slunce, jiný stín, někomu vyhovuje spíše těžší půda, jinému sedí spíš písčitá. Někdo okolo sebe nesnese jiné druhy, jiný o samotě zkomírá. Někdo potřebuje prostor, jinému nevadí, když bude natlačený s jinými na jednom malém prostoru.

Všímám si toho u sebe. V bezmála čtyřiceti letech jsem ještě pořádně nezakořenil. Alespoň ne tak, jak bych si přál. A cítím, že mi něco zásadního chybí. Všímám si toho také u lidí, s kterými si povídáme o možnostech vytvoření společného domova. Máme řadu přátel, kteří se před pár lety přestěhovali na místo, které jim příliš nevyhovovalo (nejčastěji v různých vesničkách a satelitech za Prahou). Třeba proto, že musí za vším dojíždět autem nebo proto, že jim obcí projíždí non-stop štrůdl kamionů nebo hlavně proto, že tam nemají nikoho blízkého. Dnes, přes přetrvávající zásadní nevýhody už mnozí mluví o tom, že zakořenili, a že mají dokonce i prima sousedy. Že to věčné dojíždění je prostě fakt a kamiony třeba ubudou, jen co se dostaví nedaleká dálnice... Já si ale říkám, jestli to nejsou ty moje kedlubny, které sice zakoření a rostou, ale nakonec vyplodí dřevnatou bulvičku, kterou stejně dáme raději na kompost, protože se nedá jíst. Jestli to s námi prostě často není podobné. Jestli se nám třeba jen nechce znovu procházet tím martýriem hledání pozemků, honění razítek, stavění, stěhování a zakořeňování. Těžko říct...

Nevím. Prostě mi dochází, že co druh to potřeby. A že poznat své potřeby a nalézt si to své správné místo může znamenat možnost zapustit kořeny. Možnost někam patřit, být  užitečný lidem i světu okolo nás. A že patřit tam kam opravdu patřím je mega. Vy, kdo jste to už zažili, víte o čem mluvím. Já jsem snad své potřeby už poznal. Kořeny už mám dlouho připravené. Přijdu si, jak ty moje rostlinky, co čekaly celý květen za oknem, aby mohly jít ven a tam prostě zakořenit a růst. V jejich případě jsme čekali, až se oteplí. Já teď jenom hledám lidi a místo. A pak už jenom zapustit. A mám pocit, že až zapustím, porostu jak o život. A na to se už moc těším.

Komentujte na Facebooku: zde.