Naše Valérie se narodila na podzim 2005. Rok na to mi zemřela babička. Ta na sklonku života trpěla stařeckou demencí, ztrácela pojem o čase a prostoru. Nenacházela slova a realita se jí začala míchat s představami. A mně tak až zpětně došlo, jak moc se tyto dvě ženy podobaly jedna druhé. Jak moc první a poslední fáze lidské existence vypadají stejně. Jak moc začínáme a zároveň končíme jako nevinné, bezbranné a na druhých závislé miminko. A zejména jak moc té poslední části života nerozumím... Kolikrát já jsem se jenom na babičku zlobil, že se zase ztratila nebo že už mi zase nerozumí. Zatímco u Valérie jsem to považoval za naprosto normální...

Proto jednou z věcí, kterou si slibuji od našeho nového domova je přítomnost všech věkových skupin - miminek, dětí i starých lidí. A věřím, že se tak naučím životu lépe rozumět - viz třeba zajímavé znázornění jednotlivých fází života z It’s not about how good you are. It’s how good you want to be (viz úvodní obrázek). Myslím si totiž, že lépe rozumět = možnost lépe si vychutnat.

P.S.: Komentujte na Facebooku.