V lidském životě je pár období, kdy by většina z nás dala nevím co za možnost být sami doma. Napadá mě období odd cca deseti let věku do doby než si člověk najde partnera. Pak jsou možná chvíle, kdy je člověk unavený z výchovy dětí nebo z nefunkčního vztahu s partnerem... Prostě v mnoha lidských životech se čas od času objeví potřeba být sami doma. Myslím dlouhodobě, tj. žít chvíli sám.

Pak jsou ale části života, kdy je všechno naopak - zejména dětství, období studií, pozdní střední věk a zejména stáří. To je zpravidla doba, kdy jsme ze samoty často na prášky. Přemýšlím o své babičce (viz fotka), která byla sama doma od roku 1987 do 2006 (zemřela mi v 84 letech). Stejně tak moje milá prateta v Doksech, která je sama doma od roku 1993 (tetě je 85). Nebo babiččin kamarád Míla, který je sám od roku 1990 (Mílovi je 95). Nebo Hanička, Kamila, Šárka, Jindra, Honza a desítky dalších lidí v mém životě (je jim většině mezi 30 a 40 lety), kteří jsou už léta sami doma a nezřídka připouští, že to tak možná zůstane.

Fascinuje mě tenhle fenomén doby! Fakt, že víc a víc lidí se rozhodne (podle mých zkušeností ale NECHTĚNĚ) pro poustevnický život. Dostává mě počet tzv. “singles” na západ od Aše a říkám si, že se máme na co těšit pokud to sem dorazí tak jako i jiné věci.

Nejde mi to  však do hlavy. Jsem přesvědčený, že nejsme kočky, ale psi. A pes potřebuje smečku. Když se ptám těch, kteří jsou sami doma, jestli jsou tam rádi, po úvodních frázích se zpravidla objeví smutek. Ti “staří” a zpravidla i moudří to přijali většinou jako fakt a říkají něco jako: “Nesmíš si to připouštět.” Jejich řešení je práce. Prostě si uvědomují, že aktivita je nepřítelem myšlenky. A od rána do večera tak kopají zahradu, pracují na domě nebo kuchtí. Ti mladší se také snaží zabavit - s přáteli, v hospodě, cestování a v práci. Ale když přijdou v noci domů, nezřídka na ně padne taková zvláštní prázdnota...

O co radostnější a také nadějnější jsou moje pobyty v Africe, kde jsou jednoduše všichni spolu (což je ovšem také extrém, který občas dělá pěkná pnutí...). Nebo jak skvělé je pozorovat staré pány/dámy v zemích, kde se žije i na ulici - třeba okolo středozemního moře!

Ale snad největší nadějí je pro mě sílící trend projektů společného bydlení, jehož je “Kde domov můj?” součástí. Už to není ta africká nutnost, kde spí pět dětí v jedné posteli, protože prostě nemají víc místa. Nejsou to ani společné hry a debata francouzských či španělských starců, pro které my tady nemáme tradici. Je to výjimečná možnost udržet si svou individualitu, tj. být “sám doma”. Ovšem pouze pokud se tak člověk rozhodne. V případě, že se mu zasteskne po smečce, má ji nablízku. Tyto projekty stojí na svobodných lidech a svobodných rozhodnutích a snad jednou přijde zase doba, kdy se dlouhodobé koncepci “sám doma” budeme divit tak jako se dnes někteří třeba diví projektům cohousingu. Co myslíte?

P.S.: Komentujte na Facebooku.