Je to léta letoucí, co jsem někde četl, že v životě procházíme zhruba třemi životními fázemi. Není to žádná vysoká škola, zdá se mi. Stačí se podívat do přírody a člověk záhy zjistí, jak moc je všechno v pohybu. Jak moc se všechno vyvíjí. Ale mě to přesto tenkrát nadchlo a od té doby to pozoruju a zkoumám - jak na úrovni jednotlivce, tak v oblasti vztahů mezi lidmi. I třeba na úrovni komunit a národů. V tomhle blogu chci popsat, jak jsem si tuhle vývojovou teorii osahal v oblasti bydlení tj. spolužití (jak jinak!?).

Trvalo mi to snad dvacet let než mi seplo a já to začal vidět. A “viním” z toho zejména moje toulavý boty. Od svých osmnácti let jsem v naší kotlině nikdy nevydržel dýl než půl roku. Jednou jsem si z legrandy počítal razítka v pasech a našel jich na sedm desítek. Zaujalo mě to. Těžko říct, jak jinak mě tohle všechno ovlivnilo. Myslím, že mimořádně. Hlavně jsem viděl, že je možné fungovat jinak než, jak jsem tomu býval zvyklý. Navíc jsem začal vidět určité společné jmenovatele ve vývoji a všechno se mi to začalo spojovat.

Po osmnácti letech na malém městě ve východních čekách jsem sedl na vlak a dal si rok v ještě větší díře uprostřed běloruských plání. Navíc co by kamenem dohodil od Černobylu. To mi ale dlouho nedocházelo.  Z plánovaných pěti let byl nakonec rok, který skončil přesunem do Moskvy.

Život v centru čerstvě rozpadlého komunistického bloku byl zpětně mega experiment. Slovy těžko popsat a ani to sem nepatří. Co se týče vztahů a spolužití byla moje ruská anabáze, ve svém podstatě, životem studenta na koleji plné lidí ze všech koutů planety. Došlo mi tam víc věcí, než by tenhle blog mohl obsáhnout. Především jsem tam potkal tu obrovskou východoslovanskou duši, která potřebuje hostit, aby byla šťastná. Zažil jsem tam tedy samozřejmě jak přejedení, tak přepití... Pravidelně jsme začínali u baterie lahví vodky nebo samohonky a u stolu, který se prohýbal. A končili zpravidla na záchodě, jak blbě nám z toho bylo. Ale stálo to za to! Ta radost ze společného jídla, pití, zajímání se jeden o druhého, debatování byla nebetyčná! A to byli Rusové! Co potom Turkméni, Kazaši, Kirgizové?! A co teprve Dagestánci, Gruzíni nebo dokonce Afgánci!? Bomba. Jako z orientální příručky pohostinnosti. Nebo jako z pohádky o nejpevnějším přátelství. Fakt!

Několik měsíců na Manhatannu bylo zase fascinující exkurzí do světa světáků, intelektuálů, gayů a lesbiček, lidí nemocných AIDS (psal se rok 1991 a to byl vrchol epidemie), kteří drželi spolu jako zatím nikdo v mém dosavadním životě.

Kromě toho desítky kultur, které si navzájem vůbec nerozumí a přesto se naprosto respektují a pomáhají si.

Až později mi došlo, že to byl jeden z “bodů zlomu” v mém životě. To město mě okouzlilo a dodneška mě něco nutí se tam alespoň jednou ročně vydat.

Rok v Deventeru, cca šedesátitisícovém městě na východě Holandska mi přinesl pohled do jejich pověstného liberalismu a třeba i do oken bez záclon. Nadchla mě jejich otevřenost, vzájemný respekt a úcta, schopnost diskutovat, přesvědčovat druhé a hlavně dosahovat konsensu. Stejně tak dodnes obdivuji jejich vztah k přírodě, respekt k pravidlům, míru inovací a také svobody ve všech sférách společnosti.

Hodně času jsem strávil v západní Africe, zejména v Mali a Senegalu. Půl roku jsme s Péťou (manželkou) jeli z Kalifornie do Ohňové země a navštívili jsme také pár zajímavých koutů moderní i tradiční Číny.

Ve většině těchto (někdo mluví o rozvojových nebo zemích tzv. třetího světa) zemí bylo možné pozorovat, co já jsem zažíval do roku 1989. Život spolu v pevně provázaných komunitách s blízkými vztahy, kdy jeden vychází vstříc druhému, jednotlivci se navzájem respektují a každý má ve společenství své místo. Ne všichni jsou nutně svobodní, ne všichni mají stejná privilegia nebo zodpovědnosti. Ale společenství drží pohromadě na základě všemi (nebo většinou) repspektovaných pravidel. Stejně (spíše ještě víc) jako u nás do roku 1989.

V mnoha místech toho “třetího světa” jsem si ale začínal všímat fenoménu, který jsem měl možnost prožít v Praze anebo nyní prožívám v Křenici. Lidé začali bohatnout a s hojností se začal objevovat individualismus. “Já” začalo být důležitější než “my”. Najednou tu byla snaha předhonit druhé, vydělat víc, mít lepší auto nebo větší dům. “Naše” už prostě nebylo tak zajímavé jako “moje”. Stačí si vyjet na čínský nebo třeba senegalský venkov a pak se projít po Pekingu či Dakaru. Jako den a noc. Dva naprosto rozdílné světy.

Dumal jsem o tom, proč je pro tolik lidí normální předhánět se s druhými a přitom “prdět” na sousedy a do určité míry i jiné lidi.

Mám pocit, že jsem (zcela nevědomky) hrál tu hru také.

Přemýšlel jsem prostě o sobě (maximálně o své rodině a přátelích) a bylo. Pak jsem to neustál zdravotně a došlo mi, že je něco hodně blbě (viz Zpověď krysího závodníka). Začal jsem to studovat a s tím mi pomalinku začaly docházet zajímavé detaily.

Kromě toho jsem si v částech světa, které už okusily hojnost začal pozorovat zajímavý jev.  Začal jsem si všímat lidí, kteří si už zkusili být sami a zjistili, že “naše” zase nebylo tak špatné, a že pouhé “moje” prostě samo nestačí. Že člověka do velké míry naplňuje společně strávený čas s podobně naladěnými lidmi, a že spolupracovat nám dodá ve finále více energie a radosti než soutěžit a konkurovat si.

Bylo to snad poprvé v roce 1991 v New Yorku (i když mi to došlo až po čase), že skutečně bohatí se ve prospěch skupiny vzdávali některých svých individuálních pohodlí jenom proto, aby mohli s druhými sdílet a být. Pak v roce 1993 v Holandsku, mnohdy i v jiných částech USA - zejména na Havaji a v Kaliforni. Nakonec i v mnoha dalších místech na západ od Aše - v Německu, Dánsku nebo Francii. Prostě najednou si “mi to sedlo jako zadek na hrnec”. Díky mýmu toulání se po zeměkouli mi došla ta pradávná teorie, která říká:

1. 1.Začínáme tzv. “závislí”. Dítě je závislé na rodičích, slabší na silnějším, jednotlivec na skupině. Ne proto, že by chtěl, ale že by prostě sám nepřežil (anebo jen stěží). A tak “visí” na druhých. Často ne zcela dobrovolně.
   

2. 2.Pak chceme být “nezávislí”. Jako dítě v pubertě nebo v roce 1993 třeba i Slovensko vs. Čechy. Chceme si dokázat, že na to máme, chceme se svobodně nadechnout a prolétnout se bez omezování druhými. “Já” začíná být v této fázi víc než “My”.
   

3. 3.Nakonec jsme “vzájemně závislí”. Potom, co okusíme svobodu, samostatnost, bohatství, potom co poznáme svět se jako český Honza z pohádek vracíme domů. Tam, na úplně nové úrovni poznání se vracíme k tomu, kde jsme začali.
   

Faktem je, že mnozí z nás (nebál bych se říct, že většiny lidí na této planetě) nikdy neprorostou do fáze číslo dva. Podle posledních odhadů je na světě dnes už něco okolo dvou miliard “bohatých” lidí. Tipuji, že většina z nich bude okoušet nezávislost a dokazovat si, že moje “moje” je lepší vaše “moje”. Tipuji, že pouze promile lidí vyroste momentálně do poslední fáze, kdy jim dojde, že už mají “nahrabáno”, ale N Ě Č E H O zoufale nedostává. Má to samozřejmě své důvody. Tím hlavním je, myslím, fáze vývoje lidstva jako druhu.

Buď jak buď. Já jsem si nahrabal a cítím se sám. Aby mi nebylo blbě rozumět, mám v životě víc lidí než jsem kdy schopen zvládnout. Na všechny nenacházím kapacitu. Navíc moje rodina je 200 km daleko, kamarádi různě rozestrkaný v Praze, jinde po ČR, na Slovensku, v Holandsku, Mali, Bolívii. Chybí mi. S mými nejbližšími kamarády Robertem a Papou se vidíme čtyřikrát do roka. Máme toho hodně a jsme líní za sebou jezdit. A já zjišťuji, že mnoho lidí to má podobně. Že když jsou daleko, tak se prostě nevidí. A proto to nejelegantnější řešení mi přijde sestěhovat se dohromady a být na sobě vzájemně závislí.

A protože projekty typu “Kde domov můj?” vyžadují lidi ochotné záviset na druhých, nemohl jsem jako jeden z prvních článků na tento blog napsat ani nic jiného :-).

Komentujte na Facebooku: zde.